Czech English

News

10.11.-9.12.2016 | TONO STANO - KOMPILACE

Výstava v Nové galerii v Praze.
link to website

15. 2. - 29. 4. 2013 | White Shadow a hosté, Galerie Robert Doisneau, Nancy


odkaz na web galerie

19. 4. - 16. 6. 2013 | Moje barva - Leica Galerie v Praze


odkaz na web galerie

2. 2. - 17. 4. 2012 | Bílý stín - Výstava v Galerii Pace/MacGill v New Yorku


odkaz na web galerie

2.6.2011 | Video k výstavě Bílý stín


odkaz na video

2.6.2011 | Panormatické záběry z Galerie Václava Špály


Přízemí
Suterén
První parto 1
První patro 2

6.5.2011 | NEGATIV, POZITIV, ČERNÁ, BÍLÁ.

V roce 1991 mě Anna Fárová pozvala do ateliéru Josefa Sudka v ulici Úvoz na Malé Straně. Na polici leželo několik Sudkových fotoaparátů, dle odhadu všechny vyrobené ještě v devatenáctém století. Už Sudek je používal jako „staré“.

Otázka zněla, jestli bych s některým z nich nechtěl pracovat. Bylo Sudkovým přáním, aby i po jeho smrti aparáty dál pracovaly. A já měl být toho součástí – hurá!

Vybral jsem si přístroj pro formát negativu 24 x 30 cm (do té doby jsem téměř výhradně pracoval na negativy 6 x 7 a 6 x 6 cm). Tak se stalo, že jsem odcházel se dvěma tajemně a staře vyhlížejícími bednami rovnou do mého tehdejšího ateliéru v Lazarské ulici. Shodou okolností je to letos dvacet let, a pamatuji si, že nějaký čas trvalo, než jsem tomu všemu, co se stalo, uvěřil. Takový přístroj jsem hledal a nenacházel, nabídka mně přišla až neuvěřitelně vhod.

Nejprve jsem musel vyzkoušet všechny funkce, světlotěsnost a vůbec technický stav. Jednalo se o krajinářskou komoru, osazenou ještě původním objektivem. Vyměnil jsem ho časem za novější se závěrkou pro krátké expozice. Film 24 x 30 cm byl velkou vzácností, ale bez velkého váhání jsem pro zkoušku založil do kazet fotografický papír. Další den už se po ateliéru sušily papírové negativy.

Začal jsem snít o výpravě s podivně vyhlížejícími bednami do krajiny, ve které by byla veškerá realita negativní, a v ní vytvářet pozitivní obrazy na fotopapír v tomto velkoformátovém fotoaparátu.

Můj sen se postupně začal stávat skutečností ve chvíli, kdy jsem se rozhodl tuto negativní realitu vytvářet ve svém ateliéru. Objektiv zobrazuje negativní realitu přímo na fotografický papír. Začal se pro mě otevírat do té doby neznámý a předem neodhadnutelný prostor mezi negativem a pozitivem se svojí bizarní, nám často nepřijatelnou náladou bílého stínu...

Tono Stano 15. 4. 2011

6.5.2011 | NEGATIV, POZITIV, ČERNÁ, BÍLÁ.

Všelijak se šklebí a pitvoří, nahaté či postrojené, jak ateliér dal. Jsou vyzývavé, zasněné a vytřeštěné ty obyvatelky světa, kde stín je bílý.

Tono Stano, v jehož pracích jsme uvyklí vnímat tepot ženské krásy, teď dovlekl své modely, nejčastěji holky a dámy z nějaké maškarády, divokého karnevalu či snad rovnou z přízračné ženské Lodi bláznů. Anebo na ně narazil na Petříně. Jo! Při nějaké trochu podezřelé slavnosti, nejspíš ve svitu měsíce v trávě mezi stromy vrchu Petřína. Vždyť pár minut odtud má svůj ateliér.

První fotografie s bílým stínem vznikly v roce 1991 a práce na souboru dál pokračuje. Ateliér, kde vznikalo spoustu fotek, je na Smíchově a to byla vždy trochu bědná čtvrť, plná sešlých domů a rozbitých chodníků. Ale plná energie. Z okna vidíte dvorky zarostlé kopřivami, houštím, trávou, ta změť se divoce dere k nebi, rve se o prostor, hltá vzduch. A řinčí tu tramvaje a sviští auťáky. Právě tenhle civil a obyčejnost se skvěle hodí k přístroji, který roztančeným či jen tak zírajícím bytostem vdechl jejich bílý stín. Jde o „dřevák“ čili prastarou dřevěnou kameru, jednu z těch se kterými se vláčel Josef Sudek. Ano, všechny ty bytosti, které se ještě před chvílí proháněly mezi petřínskými stromy nebo kdo ví kde, prohnal Tono touhle starou bednou jako přechodovou komorou.

A v té každý zčerná a obrátí se hlavou dolů. Nejen to! Teprve teď negativ prochází tou pravou karnevalovou výhní. Obočí tu docela zmizí, oko zachycené na negativu ztratí jiskru, je bez výrazu a tak musí být domalováno. K oživení černých stínů posloužilo to nejběžnější: kus papíru z podlahy ateliéru, pěna na holení, župan nebo síťovka, ve které modelka přinesla banány. Pupíky a uši musel demiurg zakrýt papírovými kuličkami, aby tam, kde mají bytosti bílé stíny, docela nezmizely. Ano, je to ohromně složité. Negativ. Pozitiv. A stín stínu je bílý. Prostě: všechno, co je v téhle hře černé, je ve skutečnosti bílé a naopak.

Některé tváře, těla a kusy těl jsou tak mladé, že působí jako právě přírodou vyrobené, jinde už se vryl a kousl prožitý život. A možná, že mezi všemi těmi ksichty a srandičkami a špunkprnákly zdivočelých víl i naivních nevěst, může leckdo najít střep svého vlastního příběhu, háček co ho sekne a vtáhne. Sám sebe tu nešetří ani tvůrce, ten už se k reji přidal. V legrační čepičce kamsi strnule kouká, připomíná nějaký ten věkem sešlý Rembrantův autoportrét – aha, zmoudření Mistra. Co na tom, že některá děvčata na nás cení zoubky, či nastavují chladný, ironický kukuč. Stejně vidíme, že ty princezničky ze záhrobí i obyvatelky postmortálie jsou ženy divoké a rozpustilé. Cítíme, co z nich čiší: živočišnost, energie a dravá radost. A něha.

JÁCHYM TOPOL, srpen 2010